Vítejte u třetího článku z minisérie o základních principech čištění. Dnes si můžete přečíst něco o chelátačních činidlech a s tím související otázkou tvrdosti vody. Určitě jste mnohokrát slyšeli reklamu na jistý čistící prostředek do automatických myček, který se chlubíval především tím, že v sobě obsahuje změkčovadla vody, a díky tomu je účinnější než všechny ostatní na trhu. Ohledně jeho vlastní účinnosti bychom si nedovolili dělat sebemenší komentáře, neboť tu hodnotit nemůžeme. Co ale již zhodnotit lze je otázka tvrdosti vody a účinnosti čistících prostředků v takovém prostředí.
Tvrdost vody určuje mezi jinými faktory míra přítomnosti iontů vápníku, hořčíku, železa a manganu. Mnohdy tedy nejlépe tvrdou vodu poznáme tak, že nástroje, které s ní pracují jsou bělejší než čerstvě vyprané triko v Lanze, protože právě tyto ionty mají větší tendence se usazovat na jejich povrch. Z logiky věci už vyplývá, že když má něco tendence se usazovat na povrchu, tak to asi nebude dobré pro jeho očištění, neboť překáží účinnosti surfaktantů buď tím, že zamezí jeho přístupu k povrchu, nebo tím, že jako látka přítomná ve vodě reagují se surfaktanty a tím snižují účinnost čistícího prostředku.
A tady přichází na řadu chelatační činidla. Ta totiž slouží k snížení tvrdosti vody. To však nedělají tím, že by naše kovové ionty odstranily pryč, ale pouze změnou jejich náboje, aby zamezily jeho přirozenému sklonu se vázat na ostatní látky. Tím zůstávají tyto prvky ve vodě nečinné (alespoň z hlediska čištění) a nenavazují na sebe surfaktanty obsažené v čistícím prostředku, čímž nesnižují účinnost čistícího prostředku a dovolují Vám říct, že není třeba leštění. Mezi běžná chelátová činidla patří fosfáty, EDTA nebo citrát sodný.
#TL;DR – Tvrdá voda škodí čištění a chelátová činidla ji změkčují.
Děkujeme za přečtení a těšíme se s Vámi na další miničlánek z této série.